Ovladače jsou v linuxu součástí jádra (kernelu) a jsou spoušteny v kernel space. Mohou být zkompilovány jako nedílná součást jádra, nebo jako jaderný modul, který systém načte v případě potřeby.

Pokud do systému přidáte nový hardware, je nezbytné zjistit, jaký ovladač potřebuje. Něco může zodpovědět příkaz

# dmesg

který vypíše odezvu systému na poslední hardwarovou událost. Pokud tedy připojíte k počítači kupříkladu usb flash pamět, ve výpisu se to projeví. Z výpisu zjistíte, jak systém zařízení detekoval, kam ho připojil atd. Příklad je např. zde: Nastavení webové kamery.

Pokud není systém schopen přiřadit zařízení příslušný ovladač, je zapotřebí propátrat internet a potřebnou informaci najít. Dále se dá zjistit, zda je uvedený soubor součástí některého RPM balíčku v repozitářích Mageii:

# urpmf --files jmeno_souboru

Parametr jméno_souboru použijte přesně. V odpovědi se vypíšou balíčky soubor obsahující. Máte-li štěstí, je součástí některého distribučního jádra (balíčky se slovem kernel v názvu).

Není-li potřebný ovladač aktivní, je zapotřebí ho do systému zavést:

# modprobe nazev_ovladace

Zda se podařilo úspěšně zavést správný ovladač lze zjistit z reakce hardwarového zařízení. Lze také použít příkaz

# lsmod

který vypíše do paměti systému načtené moduly (ovladače). Je-li mezi nimi i ten váš, zadali jste příkaz správně.

Systém by nyní měl zařízení správně detekovat a zprovoznit. Použijte k tomu vhodnou aplikaci, která dané zařízení využívá. Pokud zařízení nefunguje, použili jste špatný ovladač (někdy stačí, když se použije nesprávná verze).

Pokud soubor s ovladačem není součástí jádra, které používáte, nainstalujte si to jádro, kde je ve výpisu obsažen.

Není-li obsažen v žádném balíčku z repozitářů, budete si muset ovladač sami zkompilovat - více viz soubory README, které jsou běžnou součástí zdrojových souborů ovladačů. Nelze být více konkrétní, protože ovladače mohou být napsány v různých programovacích jazycích a způsob kompilace se pak liší.

Po (úspěšné) kompilaci opět nastoupí příkaz modprobe.

příkazy ls* vypisují informace o hardware příslušné skupiny:

• lspci a lspcidrake - zařízení na sběrnici PCI
• lscpu - informace o procesoru
• lsusb - zařízení USB
• lsmod - načtené moduly (ovladače)
• lsattr - vypisuje atributy souborů

Další velmi užitečné výstupy poskytne příkaz hwinfo ze stejnojmenného balíčku, lze nainstalovat příkazem

# urpmi hwinfo

Obsahuje jednoduchou nápovědu (hwinfo --help), takže použití příkazu zvládne každý.

Další info k problematickému hardware můžete získat ze speciálního adresáře /proc/ a /dev. Zde se v příslušných podadresářích nacházejí soubory zařízení, které reprezentují jednotlivé hardwarové komponenty. Obvykle se pro výpis informací používá příkaz

cat /proc/[podadresar/]soubor

Například info o procesoru:

 cat /proc/cpuinfo

vypíše informace o procesoru.

Podadresáře jsou logicky pojmenovány. Pokud obsahují jen čísla, jde o čísla běžících procesů (proto se i adresář jmenuje /proc).

Pokud si uvědomíte, že v linuxu je „vše soubor“, pak i připojená zařízení jsou „soubor“, a to spuštěný, tedy dala by se použít parafráze „vše co pracuje je proces“.

• v souboru /proc/devices naleznete seznam ovladačů, které vaše jádro obsahuje
• /proc/filesystems seznam jádru známých souborových systémů
• /proc/interrupts používaná přerušení,
• /proc/ioports používané vstupní a výstupní porty
• /proc/kcore obsahuje obraz paměti
• /proc/kmsg hlášení jádra (odtud je bere i syslog)
• /proc/meminfo využití paměti
• /proc/modules zavedené moduly jádra
• /proc/version - verzi jádra
• atd.

Programy jako cpuinfo, free a mnohé další berou informace právě odtud.

Ze souborů v adresáři /dev/ mnoho informací nezískáte (nejde o textové soubory), ale procházením jmen souborů se můžete lecos dozvědět.

• například v podadresáři /dev/cpu máte tolik podadresářů, kolik máte procesorů/jader
• v /dev/disk/ jsou podadresáře a soubory týkající se vašich disků a diskových oddílů atd